Markvartice.net

digitalizuji obec od roku 2005

Historie obce

Historie obce Markvartice

Markvartice leží v Českém středohoří, v údolí říčky Bystré, asi jedenáct kilometrů východně od Děčína a pět a půl kilometru severovýchodně od Benešova nad Ploučnicí. Dnes zde žije zhruba sedm set obyvatel. Za sebou má ale obec víc než sedm set let doložených dějin – a osudy, které se jen málokde vejdou do jedné vesnice: kolonizační ves rozdělenou na tři panské díly, krvavou selskou vzpouru, panský pivovar, marný pokus o důlní podnikání, úplnou výměnu obyvatelstva po roce 1945 i barokní kostel, který se z ruiny vrátil zpět k životu.

Kraj mezi Děčínem a Českou Lípou

Severní Čechy byly v pravěku osídleny jen okrajově. Keltové sem s výjimkou labského kaňonu prakticky nepronikli, v posledním století před naším letopočtem se v širším okolí objevují germánské kmeny a z římské doby zůstaly spíše jednotlivé nálezy mincí podél starých obchodních cest. Slovanské osídlení postupovalo od šestého století z úrodnějšího vnitrozemí pomalu a hlavně podél dálkových stezek, z nichž nejvýznamnější byla takzvaná záhvozdská (žitavská) cesta.

Zásadní proměna přišla ve 13. a 14. století s takzvanou velkou kolonizací. Do dosud řídce osídlených pomezních hvozdů přicházeli ve velkém němečtí osadníci, lákaní emfyteutickým (zákupním) právem, které jim zaručovalo dědičné držení půdy. Vznikaly tak charakteristické lesní lánové vsi – dlouhé pásy usedlostí rozložené po obou stranách potoka a cesty v údolí. Nové osadníky do pohraničí nezvali ani tak čeští panovníci jako spíš šlechtické rody, které zde držely majetek: Ronovci a Markvartici.

Založení vsi a nejstarší zmínky

Markvartice vznikly právě jako jedna z těchto lánových vsí, patrně už v první polovině 13. století. První osadníci byli takzvaní lhůtní osadníci – dostali dočasnou úlevu z dávek výměnou za to, že vymýtí les a založí pole. Obec tedy patří k nejstarší vrstvě zdejších klučených vsí.

Nasvědčuje tomu i samotné jméno. Vesnice je nejspíš pojmenována po Markvartovi z Děčína, dlouholetém děčínském purkrabím v letech 1197–1230, který zde byl zřejmě i lokátorem; méně pravděpodobně po purkrabím Markvardovi II. (1249–1262).

Nejstarší písemný doklad pochází z roku 1281, kdy je v listině uložené dnes v drážďanském archivu jmenován Johann de „marquartic“; ves tehdy náležela k panství hradu Ostrý (Scharfenstein). Papežské desátkové rejstříky ze 14. století uvádějí Marquardi villa a Margwardi villa, českokamenická městská kniha německé Markerssdorff, zemské a lenní desky pak střídavě Markwarticz či Marquersdorff.

Ves rozdělená na tři díly

Markvartice po většinu své historie nebyly jedním panstvím, ale rozpadaly se na několik samostatných dílů s vlastními vrchnostmi a vlastními panskými sídly.

Dolní díl. Ještě před rokem 1405 postoupil Jan z Michalovic větší část vsi rytířům Blektům z Dubé, kteří si v dolní části postavili tvrz – pozdější Červený dvůr (Rotenhof). Po nich drželi panství od roku 1490 Schönfeldové, kteří tvrz roku 1568 přestavěli renesančně do podoby zámečku; tuto dispozici si stavba udržela dodnes a je dochovaná na jižním okraji vsi. Jméno Červený dvůr se používá právě od té doby – snad podle červené omítky, kterou se odlišoval od „Bílého dvora“ v sousedních Horních Habarticích. Následovali Leutold Köbl z Geysingu (1576), Wolf ze Salhausenu (1580), Johan z Oppendorfu (1618), Ota Jindřich z Vartenberka (počátek 20. let 17. století), Sigmund Wolkenstein-Rodenegg (1626) a od roku 1631 Thunové.

Menší díl zůstával zprvu u panství Ostrý (doloženo 1457), roku 1528 přešel dočasně na Hanse Knoblocha z Varnsdorfu a kolem roku 1540 byl připojen k Červenému dvoru.

Horní díl patřil od konce 14. století saskému rodu Lutticů, kteří vlastnili i sousední Veselé. Při dělení roku 1518 se z jejich majetku oddělila dvě rytířská sídla: Dolní Favoritenhof (též Rechenberghof), stávající v místě pozdějšího hostince „Wegschmiede“ čp. 123, a Jelení dvůr v místě pozdějšího hostince „Neue Schenke“ čp. 122. Dědickými cestami přešly na Rechenbergy a Hoferovy z Lobensteinu a v letech 1667–1668 je odkoupili Thunové. Berní rula z roku 1654 tak eviduje hned několik samostatných „statků Markvartice“ – 1., 2. a 4. díl.

Spojením všech těchto majetků vzniklo panství Velké Markvartice, které bylo součástí benešovského panství až do roku 1850, kdy obec přešla pod Českou Kamenici.

Selská vzpoura roku 1625

Třicetiletá válka dolehla na poddané obzvlášť tvrdě. Ota Jindřich z Vartenberka, jeden z posledních potomků kdysi mocného rodu, získal markvartický statek náhradou za půjčku císaři. Poddaným při nástupu sliboval ochranu, vzápětí jim ale dal najevo, že je považuje za nevolníky: čeledi ve dvoře neplatil mzdu, bez náhrady zabavoval dobytek a zakázal sbírat dříví v lese. Na podzim 1625 nařídil obyvatelům přestup na katolickou víru do šesti týdnů a zakázal slavit posvícení.

Do odporu se zapojili poddaní šesti vesnic – Markvartic, Huntířova, Habartic, Staré a Nové Olešky a Brložce. Vůdcem se stal huntířovský kramář Kryštof Tenner. Sedláci chtěli původně jen sepsat prosebnou žádost, aby jim byla víra ponechána, dokud nepřestoupí i okolní vsi. Tajné shromáždění však bylo prozrazeno, Vartenberk nechal šest poddaných uvěznit a rozhořčení sousedé se ozbrojili a obklíčili panské sídlo. Vpadli dovnitř a Otu Jindřicha i jeho ženu zabili. Následovalo rozsáhlé vyšetřování a hlavní vůdci povstání byli popraveni. Červený dvůr v Markvarticích je tak místem, kde vymřel rod Vartenberků.

Panské hospodářství za Thunů

Po roce 1631 sloužily obytné budovy Červeného dvora především správě panství – sídlil zde purkrabí Velkých Markvartic. Součástí areálu byl pivovar ze 16. století. Roku 1788 zčásti vyhořel, po opravě však fungoval až do roku 1875; jeho výstav vzrostl z původních zhruba 1 230 hektolitrů ročně (504 sudy) až na 2 700 hektolitrů. Na Josefinské mapě z let 1781–1782 jsou Markvartice a „Rothe Mayerhof“ zakresleny odděleně. Panské polnosti byly od roku 1833 pronajímány malorolníkům a po první světové válce nájemcům odprodány.

Kostel svatého Martina a fara

Farnost v Markvarticích vznikla pravděpodobně současně se vsí, tedy ve druhé polovině 13. století; písemně je doložena od roku 1352, kdy se v rámci děkanství Lípa uvádí povinnost odvádět desátek. V husitské době je u kostela zmiňováno patrocinium svatého Mikuláše, dnešní zasvěcení svatému Martinovi je pramenně doloženo až v 17. století.

Téměř celé jedno století byla zdejší fara luteránská – s jistotou od roku 1565, kdy ji převzal pastor Thomas Maurer. Rod Lutticů z horního dílu vsi nechal v roce 1573 u proslulého pražského zvonaře Brikcího z Cimperka odlít trojici zvonů a v roce 1579 pořídil kamennou křtitelnici, kterou dodnes zdobí jeho erb. Rekatolizace po Bílé hoře narazila v Markvarticích na tuhý odpor a fara byla dočasně spravována z Benešova; definitivně byla obsazena až koncem 50. let 17. století. Tehdy zhotovil místní sochař Mathes Knothe nový hlavní oltář a českokamenický Tobias Fleck dodal varhany.

Zásluhou salcburského arcibiskupa Johanna Ernsta Thun-Hohensteina vyrostl na návrší nad horní částí vsi, dříve zvaném Kirchberg, na místě starší stavby nový barokní kostel. Postaven byl v letech 1701–1704 (starší literatura uvádí 1701–1703, za faráře Tobiáše Richtera) zřejmě podle projektu litoměřického architekta italského původu Petra Versy stavitelem Jakobem Achtzingerem. Jde o jednolodní stavbu s odsazeným presbytářem, patrovou sakristií s panskou oratoří a předsazenou hranolovou věží zakončenou cibulovou bání. Ve vrcholu vítězného oblouku byl umístěn thunovský erb.

V 18. a 19. století se kostel postupně bohatě vybavoval: přibyly boční oltáře Panny Marie, svaté Anny a svatého Aloise, roku 1747 varhany chabařovického Johanna Christopha Standfusse, v roce 1766 zděná předsíň a na přelomu 50. a 60. let 18. století také pozdně barokní kaple zesnulých (svatého Kříže) na přilehlém hřbitově. Farní budova pochází z let 1816–1818, novou školní budovu pod kostelem přinesl rok 1855, věžní hodiny rok 1859, nový sanktusník rok 1871 a rozšíření hřbitova rok 1875. Roku 1890 nahradila šindelovou krytinu břidlice. Na opravy a nové vybavení si farníci založili vlastní Krejcarový spolek. Za první světové války byly zvony rekvírovány (1917), meziválečné náhrady padly za oběť válce druhé.

Půl století zmaru

Posledním sídelním farářem byl děkan Johann Josef Moser, který působil od roku 1910 a zemřel na konci druhé světové války. Poté už farnost vlastního duchovního správce neměla, což se spolu s poválečným vývojem podepsalo jak na duchovním životě, tak na stavu budovy. Na počátku roku 1964 se kvůli neopravované střeše zřítila část stropu a kostel přestal být využíván k bohoslužbám. Stal se terčem zlodějů; část vybavení byla roku 1968 odvezena do kostela ve východoslovenském Lieskovci, historický zvon do Jablonce nad Nisou, křtitelnice do Benešova nad Ploučnicí a několik soch a obrazů bylo deponováno v Jedlce.

V 70. a 80. letech chátrání pokračovalo, propadly se krovy a stavba byla několikrát určena k demolici – v roce 1973 na ni byl dokonce vydán demoliční výměr. Zachránilo ji patrně jen to, že nebyla vyškrtnuta ze seznamu chráněných památek, a nedostatek peněz na zbourání. V roce 1991 se zřítila i klenba presbytáře a z kostela zbyly pouze obvodové zdi a věž.

Obnova a znovuvysvěcení

Obnova začala na přelomu tisíciletí: roku 2001 byla opravena věž s novou bání a zpevněným zdivem, v následujících letech pak celková rekonstrukce, kterou nesla na svých bedrech místní farnost. V roce 2004 byl zpevněn věnec lodi a presbytáře, na podzim 2005 vynesena střecha nad lodí a vztyčen nový sanktusník.

Interiér byl doplněn mobiliářem z jiných kostelů: hlavní oltář svatého Martina, boční oltáře, kazatelna a barokní lavice pocházejí z Robče u Úštěka, oltář Matky Boží z Mladé Boleslavi, varhany z roku 1895 z dílny E. Š. Petra z Dobranova a sochy světců z Růžové. Z původního zařízení se dochoval ústřední kříž, křtitelnice a socha Vítězného Krista. Nová vitrážová okna z dílny Zdeňka Kudláčka z Nového Boru zobrazují patrony německých diecézí jako poděkování za finanční pomoc při obnově.

Ve věži dnes vyzvánějí dva historické zvony: zvon Panny Marie z roku 1573 (asi 800 kg, tón F1) a zvon svatého Petra z roku 1536 (680 kg, tón A1). Ten druhý farnost získala od farnosti v Jablonci nad Nisou, kde ležel prasklý a nevyužitý; z veřejné sbírky byl opraven v bavorské zvonařské dílně a 18. srpna 2017 vyzdvižen jeřábem do věže.

V sobotu 23. září 2017 byl obnovený kostel slavnostně znovu vysvěcen emeritním salcburským arcibiskupem Msgre. Aloisem Kothgasserem za účasti litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta, německých rodáků z markvartické farnosti i krajanů z USA. Po více než padesáti letech se do Markvartic vrátily pravidelné bohoslužby. Farní budova se obnovuje od roku 2017, torzo kaple svatého Kříže na své vzkříšení stále čeká.

Matriky křtěných jsou dochovány od roku 1628, matriky zemřelých od roku 1647. K farnosti dnes kromě Markvartic patří Veselé, Kamenická Nová Víska, Víska pod Lesy a Veselíčko; spravována je excurrendo ze Srbské Kamenice.

Škola

Škola v Markvarticích vznikla nepochybně už v 16. století ve spojení s farou. Nejstarší přímý doklad je poznámka z roku 1713, kdy je zde zmiňován učitel. V roce 1812 byla postavena budova nové triviální školy, která svému účelu slouží dodnes.

Souvislá řada školních kronik se vede od roku 1833 – zavedl ji zdejší učitel Anton Anton. Od téhož roku byla škola trojtřídní a patřila k ní expozitura v Kerharticích. Roku 1903 se stala pětitřídní a tento stav si udržela do roku 1945. Školní obvod zahrnoval i obec Veselé s výjimkou několika domů v její horní části; děti z domů pod Červeným Dvorem chodily do Horních Habartic.

Po druhé světové válce zůstala škola nejprve pětitřídní, měšťanku navštěvovali markvartičtí žáci v Benešově nad Ploučnicí, děti z Veselého a Kerhartic v České Kamenici. Od 50. let byla pro potřeby devítileté školy zadaptována přilehlá budova čp. 102. Později se škola stala spádovou pro druhý stupeň z Huntířova, Staré a Nové Olešky, Dobrné, Kamenické Nové Vísky a Horních Habartic.

Neúspěšný pokus o těžbu uhlí

V polovině 19. století se v Markvarticích zkoušelo těžit hnědé uhlí. Podnik iniciovala společnost Karcha-Dresdner Braunkohlen-Verein (Karcho-drážďanský hnědouhelný spolek), v jejíž správní radě zasedal významný německý geolog a mineralog Hanns Bruno Geinitz. Spolek zde zřídil i pobočku továrny na fotogen. Stavba však vyčerpala jeho finanční prostředky a zvýšené dovozní clo z Čech znemožnilo dosáhnout zisku – v roce 1860 spolek zkrachoval.

Obyvatelstvo

Po celou dobu své existence až do roku 1945 byly Markvartice osídleny německy mluvícím obyvatelstvem. Při sčítání v roce 1921 zde z 1 142 obyvatel bylo 1 137 Němců a pouze čtyři Čechoslováci.

Roku 1833 měla obec 1 816 obyvatel, vrcholu dosáhla patrně v roce 1857 s 2 126 lidmi. Poté počet trvale klesal – souvisel s tím i úpadek domácké výroby a odchod za prací.

| Rok | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1950 | 1961 | 1970 | 1980 | 1991 | 2001 | |---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---| | Obyvatel | 1 878 | 1 760 | 1 263 | 1 203 | 1 146 | 1 322 | 657 | 632 | 620 | 658 | 578 | 626 |

Propad mezi roky 1930 a 1950 je důsledkem odsunu německého obyvatelstva – obec přišla během několika let o zhruba polovinu lidí a s nimi i o kontinuitu paměti místa. Od přelomu tisíciletí počet obyvatel opět mírně roste a dnes se pohybuje kolem 740.

Znak obce

Nejstarší dochovaný markvartický znak pochází z roku 1588. Jde o takzvaný znak mluvící: souměrný štít nese kolo s holí jako symbol soudní pravomoci, na nich jsou položena dvě kopí, dva kančí kly a kančí hlava. Lovecké motivy odkazují k původnímu názvu místního potoka Ebersbach (Absbach) – tedy „kančí potok“. Znak je zdoben dubovým listím.

Dnešní znak obce je červený štít, v jehož horní polovině kráčí stříbrná lvice se zlatou zbrojí, stojící na dvou menších štítcích: levou přední tlapou na štítku polceném stříbrno-černě, zadními tlapami na štítku polceném zlato-černě. Lvice je rodovým znamením Markvarticů, zlato-černě polcený štítek patří Vartenberkům.

Rody Markvarticů a Vartenberků

Markvartici patřili k předním rodům české vyšší šlechty. Jejich rozrodem a stavbou vlastních hradů vznikly rody pánů z Vartenberka, z Michalovic, ze Zvířetic a z Valdštejna. Prvním doloženým předkem je Markvart, který roku 1144 vystupuje jako svědek na listině knížete Vladislava II. pro nově založený cisterciácký klášter v Plasích; patrně je totožný s královským komorníkem Markvartem zmiňovaným roku 1159. Členové rodu zastávali vysoké zemské úřady, nejčastěji purkrabí panovnických hradů, ale i komoří a maršálky.

Ve druhé polovině 13. století se jednotlivé větve začaly oddělovat a nazývat podle svých nových hradů. Beneš, prvně jmenovaný roku 1281 podle hradu Vartenberk, bývá považován za jeho zakladatele; z roku 1283 pochází jeho první pečeť. Vartenberkové zastávali dědičně úřad nejvyššího číšníka českých králů a v době nepřítomnosti panovníka se spolu s Jindřichem z Lipé fakticky podíleli na vládě v zemi.

Osobnosti

Z Markvartic pocházela v 18. a 19. století řada pozoruhodných osobností:

  • Georg Gautsch (1753–1806) – varhaník a basista
  • Anton Grams (nar. 1752) – magistr filozofie, zpěvák a houslista, působil v Salcburku, na Strahově a ve Vratislavi
  • Johann Wenzel Füger (polovina 18. století) – sochař činný v širokém okolí
  • Hans Füger – sochař z počátku 18. století
  • Franz Knothe (1847–1909) – ředitel učitelského ústavu v Českých Budějovicích, autor slovníku markvartického nářečí
  • Paul svobodný pán Gautsch z Frankenthurnu (1851–1918) – rakouský ministr školství a ministerský předseda, důvěrník císaře Františka Josefa I.; pravnuk markvartického rodáka, ranhojiče Gautsche

Stručná chronologie

| Rok | Událost | |---|---| | 1. pol. 13. st. | Předpokládané založení lánové vsi v rámci velké kolonizace | | 1281 | První písemná zmínka (listina v drážďanském archivu) | | 1283 | Ves přechází k panství hradu Ostrý | | před 1405 | Větší část vsi získávají Blektové z Dubé, vzniká tvrz | | 1518 | Rozdělení lutického majetku na Favoritenhof a Jelení dvůr | | 1565 | Doložena luteránská fara | | 1568 | Renesanční přestavba tvrze na zámeček Červený dvůr | | 1588 | Nejstarší dochovaný znak obce | | 1625 | Selská vzpoura, zabití Oty Jindřicha z Vartenberka | | 1631 | Panství přechází na Thuny | | 1667–1668 | Vznik panství Velké Markvartice | | 1701–1704 | Výstavba barokního kostela sv. Martina | | 1713 | Nejstarší doklad o učiteli ve vsi | | 1812 | Postavena budova triviální školy | | 1833 | Zavedena souvislá školní kronika | | 1850 | Obec připojena k pozemkovému majetku Česká Kamenice | | 1857 | Nejvyšší doložený počet obyvatel (2 126) | | 1860 | Krach hnědouhelného spolku, konec pokusů o těžbu | | 1875 | Ukončen provoz panského pivovaru | | 1945 | Konec německého osídlení, odsun | | 1964 | Zřícení části stropu, ukončení bohoslužeb | | 1973 | Vydán demoliční výměr na kostel | | 1991 | Zřícení klenby presbytáře | | 2001–2017 | Postupná obnova kostela sv. Martina | | 2017 | Znovuvysvěcení kostela (23. září) |

Prameny